Nie všetky rozprávky musia byť určené deťom. Rozprávka je fenomén, ktorý si dokáže nájsť hoc aj nepatrnú škárku, aby prenikola do mysle človeka a občas tam aktivovala myšlienky, ktoré by sa ináč lenivo prevaľovali pod nánosom každodennosti. Táto vznikla v období, keď som písala viac v češtine. Prekladom by utrpela, preto vám ju podávam v pôvodnej verzii. Snáď si k vám nájde cestu…
Pohádka o ztřeštěných myšlenkách
Kdysi dávno byla jedna nevelká, ale krásná říše. Její hranice lemovaly řetězce hor a hluboké řeky, lidé lovily v lesích a rybařily v potocích, rybnících i řekách, rádi spívaly a vykládaly si pohádky, občas taky pracovaly, někdy se taky hádaly a někdy měly rádi. To podle toho, z které strany hranic právě foukal vítr. Až jednou, bylo to zrovna v zimě, když starý rok střídal nový, kde se vzala, tam se vzala, objevila se uprostřed říše ježibaba. A že právě pořádně mrzlo, vylezla na nejvyšší komín, z kterého stoupal teplý dým a zahřívala si své staré kosti. Byla to velice ošklivá a zlomyslná ježibaba. Protože se na komíně velice rychle zabydlela, tváře měla pořád umouněné od sazí, na nose jí kralovala velká chlupatá bradavice a navíc smrděla špínou, sírou a grošem.
Když sníh roztál a slunce začalo probouzet zemi k životu, ježibaba se začala na komíně nudit. Ač byla už hodně stará, dokonce starší než lidská blbost, přece jen měla ostrý a pronikavý zrak. A vytáhla-li z rukávu svůj kukr, dohlédla do nejzapadlejších koutů západní i východní části říše. Za chvíli poznala všechny obyvatele, jejích řesti i neřesti, jejich přání i nepřání, jejich smutky i radosti. Aby se trochu rozveselila, začala chytat lidské myšlenky, které jako vlašťovky svobodně poletovali povětřím.
Některé si navíjela na špulky od nití a přehrávala na ježimagneťáku, jiné si dala patentovat a vydávala je za myšlenky vlastní. Čím více myšlenek nasbírala, tím více bylo v říši dutých i vymetených hlav a lidé si pomalu na ježibabu zvykly a přestalo jim vadit, že sedí uprostřed říše, nahlíží jim do hrnců a dělá si s nimi co chce. Ježibaba byla čím dál moudřejší, protože sběrem myšlenek se leda čemus přiučila, ale taky troufalejší. Pořád však nebyla spokojena, pořád ji něco scházelo. Napříč krajinou proto natáhla dlouhou síť, to proto, aby měla všechny dosud létající myšlenky pod kontrolou a pevně v hrsti a tak se stalo, že krásná říše byla najednou přehrazena a lidé na západě i východě se přestaly zajímat, co se děje na jedné i druhé straně.
Až jednou, jak tak seděla na vysokém komíně a smrděla, že i v některých dutých hlavách to začalo vrtat, než bys řekl švec, uviděla cosi nádherného. Mihlo se to povětřím, chvíli to tančilo, chvíli se houpalo zavěšené na paprsku slunce. Ježibaba hned poznala, že je to myšlenka, ale jiná, než ty, co dosud pochytala. Byla krásná. Třpytila se na slunci jak kapička rosy a byla lehčí než chmýří bodláků nebo pampelišky. Nebyla to rozumná myšlenka, na první pohled to bylo vidět, ale rozumných myšlenek, začala mít pomalu po krk. Ježibaba vztáhla k nebi své pařáty a v duši černější než černá díra jí zaburácela touha. Okamžitě poznala, že myšlenka patří nějakému potřeštěnému stvoření a taky jí bylo jasné, že nebude lehké tuhle myšlenku chytit, natož držet někde pod pokličkou. To jen rozumné myšlenky se drží pěkně při zemi a snadno uvíznou v síti. Tahle se třepetala vysoko na nebi. Když po ní hodila ježibaba lasem, rozprskla se jako kuličky rtuti na spoustu dalších nerozumných myšlenek jenž zakroužily nad komínem jak hejno ptáků, zamávaly ježibabě na rozloučenou, vysmály se moudrým myšlenkám v síti a ztratily se v dálce. Ježibaba sice vyváděla a zuřila jak tajfun, ale pomoct si nemohla. Vždyť, kdo by dohonil ztřeštěné myšlenky?
Jedna zaletěla do velkého města a sedla si na hlavu ředitele banky. Ten najednou vypnul počítač, zahodil sako i kravatu, vyřítil se z prosklené budovy a stopnul první auťák, který jel kolem. Vyvezl se za město, tam si lehl do trávy a žvýkajíc suché stéblo, počítal na nebi bílé beránky.
Další vlétla otevřeným oknem k básníkovi, který zrovna okusoval konec tužky a snažil se posbírat ztracené myšlenky. Chtěl napsat něco pěkného lidem, co měl rád. Moc se chudák trápil. Sedla si mu na rameno a šeptala slova, která se jako zázrakem rozběhla po papíře do rýmů, veršů i celých slok. Byly to slova o lese, o vůni květin, o větru ve vrcholcích hor, o lásce.
A když soumrak přikryl města, vesnice i samoty a na nebi zazářil měsíc jak rohlík upečený do zlata, když všechno živé ulehlo k spánku, vklouzla jedna jako vánek lehounká myšlenka klíčovou dírkou do malého pokojíku. Pohladila spáče po tvářích, dotkla se čela a políbila zavřená víčka. Spáč se usmál, protože se mu v tu chvíli zazdálo něco sic nerozumné, ale krásnější než sny, které dosud snil s očima dokořán.
A co se stalo s ježibabou? Protože byla moudrá, pochopila marnost svého snažení a vzteky se rozlila na zkažené pivo. Jenomže síť natažena středem říše už zůstala. Snad se časem rozpadne a všechny moudré myšlenky se opět vrátí do dutých a vymetených hlav.
Foto: Elena Hipmanová